NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To se zas jednou žižkovský Akropolis zaplnil téměř k prasknutí. Těžko soudit, zda-li za to mohly nepopíratelné kvality hlavní hvězdy, či pověst, která ji předcházela. Ne, nehodlám zde moralizovat o tom, co s lidmi dělá hype. Proč taky? Když jich na kapely jakou jsou MONO chodí hodně, a když je zároveň i zajímá dění na pódiu, je to jen a jen dobře. Doufejme, že to bude i jev trvalý, protože atmosféra byla i přes poněkud stísněnější prostor velmi příjemná. Zamrzí jen můj poněkud pozdní příchod asi hodinu po oficiálním začátku, kdy se oproti mým původním předpokladům na pódiu činili domácí C, zatímco belgičtí WHITE CIRCLE CRIME CLUB měli svůj set už za sebou. Čtveřice s kraťoučkým názvem, který tvoří třetí písmeno abecedy, je typickým představitelem instrumentálně pojatého post-rocku. Povětšinou rychlejší skladby tíhly ke klasickému rockovému vyznění, tj. byly tvrdší, méně kladly důraz na emotivní stránku a oproti mnoha žánrovým kolegům byly takříkajíc více přímočaré. Neznělo to špatně, leč ani ne příliš výjimečně. Dojmy by se daly shrnout do konstatování „příjemný standard“, ale s definitivním soudem počkejme na novou desku „Underlove“.
Již v úvodu zmiňované hudební kvality japonský kvartet během svého více než hodinu trvajícího vystoupení prokázal naprosto bezvýhradně. Základní předpoklad v podobě dobrého zvuku dal vyniknout jejich emocemi protkané tvorbě ve své plné kráse. Minimální (spíše žádná) komunikace s publikem, decentní tmavá světla; to vše kladlo hlavní důraz na hudbu, se kterou MONO své publikum oslovují. Ta dokáže být jemná, uklidňující až zasněná, aby zanedlouho vystrčila drápky a překvapila svojí hlukovou syrovostí. MONO však neexhibují v samoúčelném střídání nálad a protikladů. Naopak, s jednotlivými motivy pracují a rozvíjejí je až do postupné a nenásilné gradace. Navíc jsou schopni tvořit svojí nenápadností doslova okouzlující melodie, jejichž poslech se mění v příjemnou hudební terapii. Tu však dost nepříjemně narušoval zvuk taneční hudby, který se nesl z nedalekého baru, což vyvolávalo pocit jako když sedíte v divadle, do jehož sálu proniká dunění z vedlejší diskotéky.
Těžištěm vystoupení byly hlavně kompozice z aktuální desky „You Are There“, z nichž hlavně „Yearning“ a „Are You There?“ dokázaly v živém provedení svůj emocionální náboj ještě zvýraznit. Jednotlivé kytarové motivy doslova hladily uši a navzdory tomu, že hudba MONO plyne pomalu a bez zbytečného spěchu, dokáže posluchače pohltit natolik, až přestane úplně vnímat čas a prostor kolem sebe. Přestože hlavní hudební břemeno nesli oba kytaristé, největší pozornost poutala veprostřed stojící baskytaristka Tamaki, kterou mimochodem po vystoupení čekal snad ještě náročnější úkol v podobě obsluhy diváky doslova obleženého merchandise. Ačkoliv to ze soustředěného a odtažitého výrazu jednotlivých hráčů příliš nevypadalo, svůj koncert si před zaplněným a nadšeným hledištěm museli dosytosti užít. Ani to je však i přes hlasité skandování nedokázalo obměkčit ke zrušení své tradice nepřidávat. Nic to však nemění na faktu, že na tenhle večer se hned tak rychle zapomínat nebude.
The Last Dawn / Rays Of Darkness (2014)
For My Parents (2012)
Holy Ground: NYC Live With The Wordless Music Orchestra (Live) (2010)
Hymn To The Immortal Wind (2009)
The Sky Remains The Same As Ever (DVD) (2007)
Gone (2007)
MONO & WORLD'S END GIRLFRIEND - Palmless Prayer / Mass Murder Refrain (2006)
Memorie dal Futuro EP (vinyl) (2006)
You Are There (2006)
Walking Cloud And Deep Red Sky, Flag Fluttered And The Sun Shined (2004)
New York Soundtracks (remixy) (2004)
One Step More And You Die (2002)
Under The Pipal Tree (2001)
Hey, You EP (2000)
Hlavni tahouni večera MONO předvedli výborný a v protikladu k hudební rozvláčnosti strhující a živelný set, podepřený výborným zvukem. Podobně jako na deskách, také naživo dokázali Japonci snad s ještě o něco větší přesvědčivosti a organičností kouzlit melodie prodchnuté svíravou melancholíí končícího dne, opředené charakteristickým asijským citem pro nevtíravý sentiment. Citlivý přednes hudebníků neztrácel nic na své intimnosti ani v těch gradujících, zvukově syrových a vypjatých pasážích, které zcela zaplnily dostupný prostor sálu. I po několika dnech mně v uších stále zní kouzelná "Halcyon (Beautiful Days)" či "Moonlight" uzavírající nejen aktuální album ale také živé vystoupení.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.