THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To se zas jednou žižkovský Akropolis zaplnil téměř k prasknutí. Těžko soudit, zda-li za to mohly nepopíratelné kvality hlavní hvězdy, či pověst, která ji předcházela. Ne, nehodlám zde moralizovat o tom, co s lidmi dělá hype. Proč taky? Když jich na kapely jakou jsou MONO chodí hodně, a když je zároveň i zajímá dění na pódiu, je to jen a jen dobře. Doufejme, že to bude i jev trvalý, protože atmosféra byla i přes poněkud stísněnější prostor velmi příjemná. Zamrzí jen můj poněkud pozdní příchod asi hodinu po oficiálním začátku, kdy se oproti mým původním předpokladům na pódiu činili domácí C, zatímco belgičtí WHITE CIRCLE CRIME CLUB měli svůj set už za sebou. Čtveřice s kraťoučkým názvem, který tvoří třetí písmeno abecedy, je typickým představitelem instrumentálně pojatého post-rocku. Povětšinou rychlejší skladby tíhly ke klasickému rockovému vyznění, tj. byly tvrdší, méně kladly důraz na emotivní stránku a oproti mnoha žánrovým kolegům byly takříkajíc více přímočaré. Neznělo to špatně, leč ani ne příliš výjimečně. Dojmy by se daly shrnout do konstatování „příjemný standard“, ale s definitivním soudem počkejme na novou desku „Underlove“.
Již v úvodu zmiňované hudební kvality japonský kvartet během svého více než hodinu trvajícího vystoupení prokázal naprosto bezvýhradně. Základní předpoklad v podobě dobrého zvuku dal vyniknout jejich emocemi protkané tvorbě ve své plné kráse. Minimální (spíše žádná) komunikace s publikem, decentní tmavá světla; to vše kladlo hlavní důraz na hudbu, se kterou MONO své publikum oslovují. Ta dokáže být jemná, uklidňující až zasněná, aby zanedlouho vystrčila drápky a překvapila svojí hlukovou syrovostí. MONO však neexhibují v samoúčelném střídání nálad a protikladů. Naopak, s jednotlivými motivy pracují a rozvíjejí je až do postupné a nenásilné gradace. Navíc jsou schopni tvořit svojí nenápadností doslova okouzlující melodie, jejichž poslech se mění v příjemnou hudební terapii. Tu však dost nepříjemně narušoval zvuk taneční hudby, který se nesl z nedalekého baru, což vyvolávalo pocit jako když sedíte v divadle, do jehož sálu proniká dunění z vedlejší diskotéky.
Těžištěm vystoupení byly hlavně kompozice z aktuální desky „You Are There“, z nichž hlavně „Yearning“ a „Are You There?“ dokázaly v živém provedení svůj emocionální náboj ještě zvýraznit. Jednotlivé kytarové motivy doslova hladily uši a navzdory tomu, že hudba MONO plyne pomalu a bez zbytečného spěchu, dokáže posluchače pohltit natolik, až přestane úplně vnímat čas a prostor kolem sebe. Přestože hlavní hudební břemeno nesli oba kytaristé, největší pozornost poutala veprostřed stojící baskytaristka Tamaki, kterou mimochodem po vystoupení čekal snad ještě náročnější úkol v podobě obsluhy diváky doslova obleženého merchandise. Ačkoliv to ze soustředěného a odtažitého výrazu jednotlivých hráčů příliš nevypadalo, svůj koncert si před zaplněným a nadšeným hledištěm museli dosytosti užít. Ani to je však i přes hlasité skandování nedokázalo obměkčit ke zrušení své tradice nepřidávat. Nic to však nemění na faktu, že na tenhle večer se hned tak rychle zapomínat nebude.
The Last Dawn / Rays Of Darkness (2014)
For My Parents (2012)
Holy Ground: NYC Live With The Wordless Music Orchestra (Live) (2010)
Hymn To The Immortal Wind (2009)
The Sky Remains The Same As Ever (DVD) (2007)
Gone (2007)
MONO & WORLD'S END GIRLFRIEND - Palmless Prayer / Mass Murder Refrain (2006)
Memorie dal Futuro EP (vinyl) (2006)
You Are There (2006)
Walking Cloud And Deep Red Sky, Flag Fluttered And The Sun Shined (2004)
New York Soundtracks (remixy) (2004)
One Step More And You Die (2002)
Under The Pipal Tree (2001)
Hey, You EP (2000)
Hlavni tahouni večera MONO předvedli výborný a v protikladu k hudební rozvláčnosti strhující a živelný set, podepřený výborným zvukem. Podobně jako na deskách, také naživo dokázali Japonci snad s ještě o něco větší přesvědčivosti a organičností kouzlit melodie prodchnuté svíravou melancholíí končícího dne, opředené charakteristickým asijským citem pro nevtíravý sentiment. Citlivý přednes hudebníků neztrácel nic na své intimnosti ani v těch gradujících, zvukově syrových a vypjatých pasážích, které zcela zaplnily dostupný prostor sálu. I po několika dnech mně v uších stále zní kouzelná "Halcyon (Beautiful Days)" či "Moonlight" uzavírající nejen aktuální album ale také živé vystoupení.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.